28.4.2007
Probuzení do mínus dvaceti pěti stupňů nevěštilo žádný lehký výstup. Slunce se sice snažilo zpříjemnit ranní rituály, ale Tissot hodinky se obalamutit nenechaly a trvaly na svém – úterý 24.4.2007, 6 hodin ráno, výška 6.440m a -25°C. Oblékám si o vrstvu víc než doteď, mechanicky balím zbylé věci a po snídani vyrážíme. Stěna na North Col je zalitá sluncem, ale jinak moc přívětivě nevypadá. Sněhová pokrývka ztěžuje výstup a i batoh se dnes zdá být těžší. Jde to pomalu, navíc po třech hodinách se zvedá vítr, a zvířený sníh štípe do tváří. Prsty na rukou dostávají dost zabrat – skoro je necítím. V hlavě jediná myšlenka – ať už jsme nahoře. Těším se na vařící zázvorový čaj s mlékem a teplý spacák.
Další den je opět ve znamení zaslouženého odpočinku. Sedmitisícová výška se nezapře, krátká procházka po obědě je na rozdýchání až až. Sbírám síly na čtvrteční vynášku do Táboru 2 (7.800m), kuchař dokonce vykouzlil desert v podobě čerstvého jogurtu s ovocem. Lepší jsem snad nejedla. Spát jsme šli všichni brzo, respekt nikomu rozhodně nechybí.
Ráno se opakuje situace z úterka, azuro, šílená zima a nepříjemný vítr. Na cestu vyrážíme už v sedm, čeká nás dost náročný den. Cesta do druhého tábora se postupně zvedá, ale naštěstí žádná stěna. Vítr komplikuje dýchání, i šerpové vypadají víc znaveně než normálně. Vynášku jsme zdárně zvládli, ale bylo to utrpení. V prvním táboře jsme se ještě převlékli a pokračovali zpátky do ABC. V noci jsem spala jak mimino.
V pátek si „lížu rány“ – namrzlé tváře, pomalu dostávám cit do prstů a jsem ráda, že počasí se opět začíná umoudřovat. Venku krásných -13°C, žádný vítr a na obloze ani mráček. Tashi do mě pod tlakem rve jídlo, prý mám hubené nohy a potřebuju nabrat. Kuchař mi předhazuje jednu lahůdku za druhou, a tak mlsám. Snad i díky tomu jsem dneska (sobota, 28.4.2007) plná energie a elánu. V devět ráno jsem nalehko vyrazila potřetí na North Col, jen já a Nim (šerpa). Za necelý tři hodiny jsem byla nahoře, lezlo se krásně. Teď jsem už konečně jak „Ninja lady“ předbíhala skupinky lenochodů, na lanech jich viselo snad šedesát – holt pěkný počasí. A dolů to šlo ještě líp, připadala jsem si jak opice na liánách v pralese. Prostě krása. Jen mi bylo líto těch chudáků co se drápali nahoru, byli sotva v půlce. V ABC na mě čekal slavnostní oběd, že jsem úspěšně ukončila aklimatizační fázi. Oslava vyvrcholila chlebovými plackami a boloňskými špagetami, to vše zapíjené ohřátým pivem Bernard (abychom nenastydli). A jako třešnička na dortu – písně Neil Younga…
Zpět na seznam |
