Zóna smrti..., kam až chcete dosáhnout!
Časopis Lidé a hory (04/2006)
Probíráte se příběhy slavných horolezců, prožíváte s nimi dramatické okamžiky v ledových stěnách, při sněhových bouřích i šťastné chvilky na těch nejnedostupnějších vrcholcích. Učarovaly vám hory, leckterý alpský vrchol již máte za sebou a někde ve skrytu duše si říkáte: „A co takhle o pár metů výš…! Himaláje?!“. A tak to začalo.
Ono hecování – když se chce, tak to jde – kupodivu funguje. Obzvláště pak, když chce zástupkyně něžného pohlaví, která tu technickou stránku věci dokáže pojmout s náležitým nadhledem, ale s jistým respektem, a s o to větším entuziasmem se upne k věci vše náležitě zorganizovat a v kontextu dané fáze života si cíl – vylézt nahoru – obhájit jako prioritu číslo jedna. Je to o stavu duše, o hledání. Součást cesty naším – mým světem.
Jen chtít ale nestačí. Od malička aktivně sportuji. Rodiče mě jako malýho prcka vodili na gymnastiku, a když mi byla kladina příliš úzká, tak mě nechali vyblbnout v atletickém oddíle, a poté triumfovali u známých: „Hraje závodně tenis!“. To vábení sportem mi ale bylo ordinováno již mnohem dříve. Když mí vrstevníci ze školky před sebou tlačili kočárky, já je předjížděla na kole, a když sáňkovali, byly moje lyže rychlejší. Nejsem žádný profi sportovec, chodím do práce jako většina smrtelníků, a když to čas a peníze dovolí, prchám z kanceláře do přírody, do hor. Únik před spárami civilizace? ... určitě super útočiště. V létě ferraty, úžasný byl i jarní běžecký maratón, byť v panoramatu šedé městské zástavby s nedýchatelným vzduchem prohřátým od asfaltu. V zimě opět na horách; sice paďoursky nahoru lanovkou, ale jízda dolů, to je sen, rychlost, asi i risk, adrenalin, volnost… No a je tu láska jako hrom, HORY. Přidejte spřízněné duše, které pomohou vytvořit tu správnou atmosféru, a máte ideální spojení „lidé a hory“.
Před třemi lety jsem byla seznámena s nenápadným klukem z Nového Zélandu. Zpočátku společensky nudná konverzace se záhy stočila k tématu šílených sjezdů na horském kole, horám a lezení – kde jsem se chytla, a hned na druhý den jsme si spolu mákli na cvičné stěně. Zkrátka jsem narazila na podobně šílenou spřízněnou bytost, která se navíc chystala vyrazit na Aconcaguu (6.962m). „Nejvyšší hora Jižní Ameriky?! To si přeci nemohu nechat ujít!“
Do Argentiny jsme přiletěli v polovině ledna 2005, vybaveni cepíny i lanem. Plánovali jsme výstup polským ledovcem, ale jen do chvíle, kdy nás horolezci v base campu varovali, že je tam sněhu po pás a námi zvolená cesta je tudíž nerealizovatelná. Ledovcovou výzbroj jsme tedy vypustili a na vrchol se vypravili jen nalehko normální cestou. Počasí optimální, aklimatizace probíhala dle plánu a za necelé dva týdny jsem stála na vrcholu. Bohužel sama. Můj kamarád to ve vrcholový den musel otočit, fakt se necítil dobře. Po společném náročném sestupu do základního tábora doktor konstatoval edém plic, a tak jsme se ještě ten samý den protrápili údolím Horonces až do vesnice Penitentes a svezli nočním autobusem zpátky do nemocnice v Mendoze.
Po pár dnech odpočinku jsme vyabstrahovali nakopnuté plíce i omrzlé prstíky a při skleničce vynikajícího argentinského vína začali plánovat, co dál... že by osmitisícovka?. Volba padla na podmanivou Tyrkysovou bohyni – z tibetského překladu Cho Oyu (8.201m).
Doma moje další plány nepřijali zrovna s nadšením. Ve skrytu duše doufali, že si dám na nějaký čas s lezením do výšek pauzu aneb jak říkal můj ortoped po loňské operaci kolena: „Teď už si snad ženská dáte pokoj a pořídíte si děti“ (kolenní vaz se utrhl při kondičním tréninku – exhibiční zakončení klasické „poslední jízdy“ na alpském ledovci).
Pauzu si ale nakonec musel dát můj kamarád. Jeho plíce po výstupu na Aconcaguu bohužel nezůstaly bez následků a nějaké lezení na osmitisícovku nepřipadalo v úvahu. Tím se ovšem zásadně naboural původní plán a sama připravovat expedici do Himaláje vypadalo jako hodně velké sousto. Myšlenka pokořit moji první osmitisícovku byla však příliš lákavá. Protřelý horal se spoustou zkušeností nejsem, ale po několika letech v prostředí reklamních agentur, kde se nikdo s nikým nemazlí, jsem se naučila jít si za svým. Znáte to: „You can do it!“
A tak začaly téměř roční přípravy, které si vyžádaly nemalé kompromisy. Vše bylo složitější s ohledem na můj pracovní pobyt v Londýně, kde je životní tempo už tak dost zrychlené, ale ten frmol s připravovanou expedicí vlastně perfektně zapadal do místního koloritu. Pouze jsem přidala na obrátkách. Šlo přece o Cho Oyu. Základním předpokladem úspěchu je výborná fyzička a dobrá aklimatizace, to je jasné. Když se přidá dobré počasí a trocha štěstí, šanci uspět má i elév…?! Hora samotná není extrémně technicky náročná, takže na první pohled ideální vstupenka do světa himalájských velikánů.
Přípravu jsem zahájila v létě v ledových stěnách rakouských Alp, kde jsem si kromě lezecké techniky osvěžila také pády do trhlin a následné vyprošťování, a jen jsem doufala, že si to na Cho Oyu nebudu muset zopakovat naostro. Byla to pěkná dřina i v nadmořské výšce kolem 3.000m, ale bojovat o život někde výš, žádné azuro,…, raději nedomýšlet. Pak už následoval intenzivní tréninkový proces, jehož rozpis jsem převzala od horolezců připravujících se na Mount Mc Kinley. Včlenit pravidelné dávky aerobních, silových a relaxačních sekvencí do pracovního týdne se zpočátku zdálo nemožné. Naštěstí k většině cvičení člověk nepotřebuje super vybavenou tělocvičnu a s trochou improvizace se dá sestavit poměrně efektivní tréninkový program. Do práce jsem místo dojíždění začala běhat (10km), v rámci polední pauzy jsem si párkrát vyběhla požární schodiště naší osmipatrové administrativní budovy a víkendové procházky jsem si zpestřila indiánským během s batohem plným PET-lahví s vodou. To vše proložte posilkou s bazénem, tenisem, který se díky mírnému podnebí dá v Londýně hrát víceméně celoročně venku, a pro zpestření nevynechejte tartanový atletický ovál opodál. Nejtěžší je v tom celém kolotoči vydržet a najít tu správnou motivaci pravidelně pokračovat. Na místě je určitě zmínit dostupnost outdoorového vybavení se všemi technickými vychytávkami na profesionální úrovni (sám Tashi ocenil kvalitu a výběr mé výstroje – převážně Czech made), což amatérské duši dodá profi oporu a snad i více sebevědomí.
Veškeré snažení a úsilí se nakonec vyplatilo. Přes spoustu kontaktů – logisticky fakt dost náročných –jsem se spojila s Tashi Tenzingem, který právě chystal malou expedici pěti horolezců na Cho Oyu a mě jako jedinou ženskou přibral s sebou. Tomu se říká štěstí! – být v týmu vnuka Tenzinga Norgaye, který s Hillarym v roce 1953 vylezl poprvé na Everest. Ze začátku na mě chlapi koukali trošku nedůvěřivě, ale z naší skupiny se nakonec zadařilo jen dvojicím - kamarádu Tomovi se šerpou Gyalznem a Tashimu s tou českou „horolezkyní“. Pohled z vrcholu Cho Oyu byl impozantní a Everest…nevypadal zas až tak vysoký!
No, a pokud vás zajímá, jak to celé vlastně probíhalo, přijďte se podívat na podzimní Smíchovský festival alpinismu v Praze, kde vám o celé expedici povím víc. Nečekejte bláznivou ženskou, zvenku se to nevidí, to šílenství je schované uvnitř. Tak AHOJ!
Zpět na seznam |
