Ženská mezi Angličany
Časopis Everest (Jaro 2006)
Je večer, venku zamračeno – jak už to v Londýně v lednu bývá. S bolavýma nohama sedím u počítače, dnešní dávka tréninku mi dala opět zabrat. Snažím se soustředit na práci, ale jedním okem pozoruji zprávy o zatoulané velrybě. Z nějakého záhadného důvodu se vydala proti proudu Temže až do centra metropole, které se na čas stala mým domovem. Do expedice na Cho Oyu (8.201m) zbývají už jen necelé tři měsíce.
Jak to celé začalo…? V úvodu je nutné podotknout, že nejsem žádný profi horolezec. Nervozita z příprav na moji první osmitisícovku exponenciálně stoupá a pomalu si začínám říkat, co jsem si to zas vymyslela. Opravdu chci pokořit šestou nejvyšší horu na světě s kouzelným jménem Cho Oyu – Tyrkysová Bohyně v Tibetštině ?!!
Své bláznivé nápady mám určitě po svých rodičích, sportovních nadšencích. Už jako tříletého „mrňouse“ mě tahali po horách – nahoru pěkně pohodlně tátovi na zádech, ale dolů už jsem vykrajovala obloučky na svých žlutých plastových lyžičkách s kocourama sama. Roky plynuly a přibývaly i dobrodružství – horské túry po zemích českých i slovenských, po roce 89 jsme začali objevovat krásy Alp a Dolomit. Nejde zapomenout na nadšené otázky s výkřiky naší mámy: „Dýchejte! Cítíte ten vzduch? Dýchejte!“
Přesně tato slova se mi honí hlavou, když se plahočím na nějaký kopec přes 4.000m a doslova „funím jak lokomotiva“. Pardon, vlastně „dýchám“! Ale ta námaha nakonec vždy stojí za to, i když většina mých kamarádů jen nechápavě kroutí hlavou, kdykoli se chystám vypravit na další horolezeckou výpravu. Navíc jsem většinou samotná ženská, která se přilepí na skupinu samých chlapů, co lezou, a přesvědčí je, aby ji vzali s sebou. Ještěže to můj přítel chápe a toleruje, on se radši potápí v průzračných vodách Karibiku. Nedávno mi s nadšením oznámil, že zatímco si já budu „užívat“ výšek v Himaláji, on bude s kamarádem prozkoumávat korálové útesy na Kubě. A můžu na to něco říct, když si sama zmizím na dva měsíce bůhvíkam?
Poprvé jsem si vyzkoušela, co to obnáší vypravit se na velikou horu, loni v lednu. S kamarádem, zkušeným horolezcem, jsme se vypravili do Argentiny na nejvyšší horu Jižní Ameriky – Aconcaguu (6.962m). Počasí nám přálo, aklimatizace probíhala dle plánu a za necelé dva týdny jsem stála na vrcholu. Bohužel sama, kamarád se u Independencia hut otočil s tím, že se necítí moc dobře, a že když počasí vydrží, pokusí se o vrchol druhý den. Ale druhý den se cítil ještě hůř, a tak jsme brzy ráno pěkně rychle vyrazili zpět do základního tábora. Doktor tam konstatoval edém plic, a tak ještě ten samý den jsme pokračovali úmornou cestou údolím Horonces až do vesnice Penitentes a nočním autobusem zpátky do Mendozy.
Tato zkušenost pro mě byla nejen dostatečným varováním, ale také novou výzvou. Funguje to tak trošku jako droga – člověk nejdřív trochu ochutná, a když nedostane hned přes prsty, chce to zas a víc. Snad každý na něčem „ulítává“, někdo má závislost na kafi, na čokoládě, další na vážné hudbě, jiný skáče s padákem, no a já mám hory. Jakmile opadne únava z poslední výpravy, už začínám nervózně přešlapovat a plánuji další výlet. Tatam jsou předsevzetí, že už zaručeně nikam nepolezu. Jak rychle se zapomenou krušné chvilky strávené ve vánici a zůstanou jen krásné vzpomínky na nádherné horské scenerie.
Pro Cho Oyu jsem se rozhodla po konzultaci s několika protřelými horaly, jejichž úsudku věřím. Vylíčila jsem jim své dosavadní zkušenosti a oni si kupodivu nemysleli, že jsem se úplně zbláznila. Dokonce mi výběr této technicky ne moc obtížné osmitisícovky schválili. Přípravy na moji první expedici do Himaláje tudíž mohly začít.
Musím přiznat, že po přečtení knížky Diny Štěrbové „Čo Oju, tyrkysová hora“, mimochodem první a zatím i jediné české horolezkyně, které se podařilo na tuto horu vylézt, jsou moje starosti s organizací a přípravou celé expedice úplně zanedbatelné. Klobouk dolu, to co se povedlo Dině a její spolulezkyni americko-českého původ Věře Komarkove v roce 1984 je z mého pohledu naprosto úžasné.
Naše malá mezinárodní expedice, složená převážně z Angličanů, spoléhá při zajištění veškeré logistiky a chodu base campu na malou společnost, kterou vlastní zkušení horolezci Simon Lowe a Steve Bell. V Nepálu působí již přes deset let a Himálaj znají jak své boty. Jen výprav na Cho Oyu mají na svém kontě už jedenáct. A takovou „třešničkou na dortu“ pro mě je skutečnost, že nás v dubnu povede Tashi Tenzing, vnuk Tanzinga Norgaye (první muž, který spolu s Edmundem Hillarym, pokořil Mount Everest v roce 1953).
Vůbec si nedovedu představit, jak bych to bez jejich pomoci dala celé dohromady. Už tak je můj program pěkně nabitý a mám pocit, že nic pořádně nestíhám. Přes týden jsem v práci, kde kupodivu mají pro moje lezení pochopení, a dokonce mi dají dva měsíce volna. K tomu se snažím dodržet intenzivní tréninkový program a ve zbylém čase řeším výstroj a výzbroj, letenky, pojištění a spoustu jiných drobností, které se neustále odněkud noří a neubývají. Podtrženo sečteno, na konci týdne toho mám až dost a ve slabé chvilce si říkám, do čeho se to zase pouštím.
Ale představa, jak vystupujeme z letadla v Kathmandu, vyrážíme v terénních vozech k čínské hranici, přijíždíme do Tibetu je tak neuvěřitelně lákavá, že chmurné myšlenky pomalu mizí. A když k tomu přidám, co vše nás čeká tam nahoře, veškeré pochyby jsou tatam. Ale o tom později. Těším se, jak si v květnu po návratu z expedice založím spoustu krásných záběrů z majestátného Himaláje do své sbírky, a když nám budou duchové Tyrkysové Bohyně přát, tak mezi nimi bude i ten vrcholový...
Zpět na seznam |
