Didi a bohyně Tyrkysové hory
Časopis Everest (Podzim 2006)
Každý krok bolí, mechanicky zvedám nohy jak z olova, mačkami se zarývám výš a výš, apaticky odpočítávám dalších pět kroků. Následuje krátká pauza, nádech – výdech, a znovu… Tahle hora snad nemá vrchol! Poslední úsek se suneme přes dlouhou lehce stoupající plošinu a konec je v nedohlednu. Ve dvou se to ale táhne líp, tím spíš když tím druhým je zkušený Tashi Tenzing (vnuk Tenzinga Norgaye – vzpomínáte na Everest 1953!). Konečně zastavujeme, výš už to nevede… I přes přísun kyslíku v poslední fázi výstupu se cítím jak po flámu, nemůžu tomu uvěřit. Tashi mě objímá a ukazuje na jeden z ostrých vrcholků na obzoru. Ve sluncem zalité scenérii se náhle vyloupnul Everest, který byl pro nás do poslední chvíle za horizontem. Teď jsme ale na „rozhledně“ Cho Oyu. Je 9.května 9:30 místního času. Několik modlitebních vlajek se již třepotá ve větru vedle nás a Tashi tam přivazuje i tu naši. Já navíc hrdě třímám svoji putovní českou vlaječku. Po první fotce se naštěstí Tashi ujišťuje, jestli má být červená opravdu nahoře… Vrcholová fotka s českou vlajkou vzhůru nohama, to by mi doma dali. Ještě že ho napadlo se zeptat. Ostatně trochu mě už zná, a pak ta eufóóórie.
Ve vrcholový den jsme si dovolili i malý přepych – kromě zmrzlé termosky s vodou s sebou nahoru neseme i satelitní telefon. Jako první volá Tashi svojí mámě, která si v roce 1959 sama vyzkoušela jaké to je, když se bohyně hory zlobí. Byla tehdy členkou první mezinárodní ženské expedice na Cho Oyu, která bohužel nešťastně skončila smrtní čtyř horolezkyň v lavině. Teprve zpět v Kathmandu jsem se dozvěděla, že Tashiho máma do telefonu plakala a úpěnlivě mu kladla na srdce, ať co nejdřív zahájíme sestup dolů. Moc dobře věděla, že vrchol je jen polovina cesty… To můj telefon domů mě pobavil. Díky časovému posunu jsem rodinu vytáhla z postele, a když jsem jim doslova bez dechu oznámila, že jsem nahoře, že volám z vrcholu, zamumlali, co že to plácám. „Když teď voláš, tak nemůžeš být zároveň nahoře,“ nechápali. (Standardně bylo spojení k dispozici jen z Base Campu.)
Při sestupu dolů se nám brzy začalo kazit počasí, zvedl se nepříjemný vítr a postupně přibývaly mraky se sněžením. Krátce jsme se zastavili v nejvyšším třetím táboře pobalit věci a vypít trochu čaje. Času nebylo nazbyt, počasí se průběžně horšilo a nás ještě čekal sestup do dvojky. Naposledy jsme se otočili k hoře, když se ozval výkřik, který nás očima přikoval k barevné kombinéze padajícího člověka nad námi. Bohužel 400m dlouhý pád skalnatým žlebem částečně pokrytým ledem nedal šanci na přežití. Teprve druhý den jsme se vysílačkou dozvěděli, že po úspěšném zdolání vrcholu následně tragicky zahynul člen německé výpravy, se kterým jsme se pozdravili při našem sestupu jen několik metrů pod vrcholem.
Pocity v bezpečí a relativním komfortu základního tábora byly rozporuplné. Na jedné straně oslava a radost z úspěšného zdolání vrcholu. Náš skvělý nepálský kuchař nám dokonce upekl dort se šlehačkou. Na druhé straně smutek, který každý podvědomě prožíval společně s německou expedicí, jejíž členové se připravovali na smutný návrat domů. Tělo jejich kamaráda bylo na žádost rodiny svrženo do ledové průrvy kousek od třetího tábora, namísto komplikovaného snášení těla dolů a následné repatriace.
I naše šestičlenná výprava se začala balit, každý ponořen do svých myšlenek. Ačkoliv jsme byli parta, každý si prožíval svůj příběh. Já jsem poslední večer před sestupem ze základního tábora seděla na kameni před stanem a naposledy pozorovala hvězdami ozářenou Cho Oyu. Super, stálo to za to! Odříkání, strasti? Nejhůř mi asi bylo v ledové stěně na cestě do dvojky – na zádech 15kg batoh, v jedné ruce cepín, druhá ruka se snaží přecvaknout karabinu na druhej fix, ale noha už to nevybalancovala, a tak se pěkně houpu na laně. Najít znovu rovnováhu a popadnout dech ve výšce 7.000m mě stálo tolik energie, že když jsem se konečně dodrápala na plošinku nad stěnou, tělo odmítalo jakýkoliv další pohyb. To byl moment, kdy jsem si říkala, že je konec, že to budu muset zabalit. Ale vědomí, že druhou šanci dostat se nahoru mi už letos nikdo nenabídne, mě donutilo zmobilizovat zbytek sil a bojovat dál. Podobně tomu bylo na třicátému kilometru mého prvního běžeckého maratonu… A taky jsem doběhla!
Štěstí dostat se až na vrchol měli z naší skupiny nakonec jen dvě dvojice: šerpa Gyalzen s nabušeným triatlonistou Tomem a já s Tashim. Ostatní skolily problémy typu: aklimatizace, bolesti hlavy, srdeční arytmie, nevolnost, vyčerpanost, pomalost – časový plán byl nekompromisní. Chlapcům se podařily i popáleniny třetího stupně – nenamazaný krk a uši, sundané rukavice,… antibiotika zabrala. Po této zkušenosti jsem se pak mazala snad i na zádech.
Všichni jsme vytvořili skvělou partu, chlapi se kvůli mně občas přinutili i oholit. A jakožto jediné ženské na expedici mi bylo dopřáno i jedno luxusní umytí vlasů. Sice jsem si nejdřív musela nahrabat svůj sníh, pak mě ale všichni byli k ruce, super himalájský kadeřnický salon. Tím ale moje veškerá privilegia končila. Naopak v některých choulostivých situacích jsem si jen toužebně posteskla: „Být tak chlap!“.
Po celou dobu expedice mě naši šerpové včetně sirdára (vedoucí šerpa zodpovědný za chod expedice) místo křestním jménem oslovovali roztomilým „Didi“, což v překladu znamená starší sestra a je projevem respektu. Ani při naší rozlučkové večeři v horolezci oblíbené restauraci Rum Doodle v Kathmandu se mi je nepovedlo přesvědčit, aby mi říkali Kláro. V tomto proslaveném pubu, plném plakátů a fotografií podepsaných více či méně slavnými horolezci, dostanete podle dlouholeté tradice najíst a napít zdarma. Má to však jeden háček, musíte před tím vylézt Everest. Naše expedice se ještě před večeří slavnostně podepsala na z kartónu vykrojenou šlápotu velikosti tak 46, která pak byla obřadně pověšená na stěnu vedle stovky dalších takovýchto cedulek typu „big foot“. Mimochodem, to případné menu „zdarma“ mě fakt chytlo!
Neuběhly ani dva měsíce od návratu z Nepálu a už mám zase roupy. Bolest na prsou způsobená namoženými mezižeberními svaly po dávivém vysokohorském kašli konečně odezněla a můžu se zas naplno pustit do příprav na další expedici. Na Cho Oyu jsem si otestovala, co z mojí předešlé tréninkové přípravy fungovalo, a co jsem naopak podcenila. Jen na chvíli jsem si dopřála krátkou pauzu a užívala letního lenošení, když jsem otevřela poslední email od Tashiho, který začínal slovy: „Doufám Didi, že už jsi začala pořádně makat…“. Domluvili jsme se totiž na našem dalším společném výstupu, ale kam to bude, jsme zatím svěřili jen přívětivé bohyni Tyrkysové hory.
Závěrem bych ráda poděkovala společnostem Zentiva, Euro RSCG Praha, Canon a Schwarzkopf (High Point) za jejich podporu.
Zpět na seznam |
