Tisk a média

Tisk

V ranních hodinách 9. května tohoto roku za jasného počasí stanula na himalájské osmitisícovce Cho Oyu (8201m) teprve druhá česká žena v historii. Klára Poláčková přitom pokoušela osmitisícovku vůbec poprvé. Partnerem při finálovém výstupu jí byl Tashi Tenzing, vnuk slavného Tenzinga Norgaye, který společně s Edmundem Hillarym zdolal jako první v roce 1953 Mount Everest. Účast na expedici umožnila Kláře Poláčkové finanční podpora od společnosti Zentiva.

Horolezecké začátky
Cesta Kláry k vysokým horám a horolezectví byla podle jejích vlastních slov nenápadná/POZVOLNÁ a začala už v dětství: „Rodiče mě od malička honili na gymnastiku, atletiku a často jsme společně chodili do hor. První ‘velkou‘ horou, kterou jsem zdolala, byl evropský Mont Blanc,“ vzpomíná na své horolezecké začátky Klára Poláčková. Zlom přišel v Anglii, kde Klára momentálně žije a pracuje. „Seznámila jsem se tam s klukem z Nového Zélandu, který mě přibral na expedici na nejvyšší horu Jižní Ameriky, argentinskou Aconcaguu (6.962m).“ Expedice byla úspěšná a dá se říci, že tato zkušenost ještě prohloubila její lásku k horám. „Dodnes se nepovažuji za profesionála, ale je to koníček, kterému se věnuji pokaždé, když jsou čas a peníze. Prostě se sbalím a vyrazím do hor. Existují samozřejmě šťastlivci, kteří se mohou lezení věnovat profesionálně, ale těch je v Čechách jen několik. Často se třeba jedná o fotografy, kteří si tak přivydělávají svými snímky.“

Řekla jsem ano
Když se však Klára Poláčková vrátila z Aconcaguy, netušila, jak zajímavá nabídka ji ještě čeká. Její novozélandský kamarád ji seznámil se svými kamarády/PŘÁTELI, kteří právě plánovali výstup na himalájskou Cho Oyu, šestou nejvyšší horu světa, která se z Tibetštiny překládá jako Tyrkysová bohyně. Ačkoliv její zkušenosti s osmitisícovkami v té době byly nulové a v Himalájích, na rozdíl od ostatních účastníků výpravy, nikdy předtím nebyla, rozhodla se přidat: „Taková nabídka se neodmítá, navíc když vedoucím výpravy byl Tashi Tenzing, vnuk slavného Tenzinga Norgaye. Prostě jsem řekla, že do toho jdu. ,“ vzpomíná s úsměvem Klára Poláčková.

Na dně svých sil
V celkem šestičlenné výpravě na Cho Oyu byla nakonec Klára Poláčková jedinou ženou. A vedle pěti Angličanů zároveň jedinou cizinkou. „Pravda, na začátku se na mě všichni dívali trochu jako na princeznu, ale to trvalo tak dva tři dny,“ vzpomíná na první dny na himalájských svazích. Podle ní je Cho Oyu pro horolezce poměrně častou volbou na začátek horolezecké kariéry. V porovnání s jinými vrcholy v Himalájích je technicky jednodušší a poskytuje horolezcům dobrou příležitost vyzkoušet si, jak se vyrovnají s nadmořskou výškou a seznámí SE s technikou lezení v osmi tisících vůbec. „Cho Oyu není zdaleka tak technicky náročná jako třeba K2, ale i tady byly dva úseky, kdy jsme lezli v kolmé ledové stěně na fixních lanech, a ty mi daly docela zabrat,“ vysvětluje Klára Poláčková. Na druhou stranu ale nelze ani tuto horu podceňovat a Klára o tom ví své. „Základní tábor jsme měli ve výšce 5.650 metrů, nad ním jsme vybudovali ještě tři další výškové tábory. V praxi to probíhá tak, že se člověk do vyššího tábora nejprve vypraví s vynáškou materiálu, postaví stany a obratem se vrací zpět do výchozího tábora si odpočinout. Teprve následující den se znovu škrábe nahoru přenocovat a další den zas popojít o kus výš. Tento proces vynášek, návratů a odpočinků se opakuje, dokud není postaven nejvyšší tábor, odkud se pak zahajuje pokus o samotný vrchol. Například do prvního výškového tábora jsem lezla celkem třikrát. Pokaždé se jde nahoru o kousek rychleji, tělo si postupně zvyká na nadmořskou výšku, aklimatizuje se. Ale ačkoliv by to potřetí mělo být nejsnazší, měla jsem nohy jak z olova a cítila se dost mizerně. Na dno svých fyzických i psychických sil jsem si pak sáhla o kus výš při výstupu do druhého tábora. V kolmé stěně mi párkrát podklouzly nohy a znovu získat stabilitu, když se houpete na laně s 15kg batohem na zádech, není žádná legrace,“ vzpomíná Klára Poláčková. Nakonec to ale nevzdala a nahoru se podle svých slov nějak vydrápala. „V takových situacích se pak rozhodujete, jestli to zabalit a jít zpátky dolů nebo to v sobě překousnout a bojovat dál. Vůbec lezení je především o vůli a motivaci, o boji se sebou samotným. Pak už je jen v moci hory, jestli vám dovolí jít až nahoru nebo ne.

Vítězství nad nadmořskou výškou
Z třetího - posledního stanoviště vyrazila Klára Poláčková o půlnoci za pomoci kyslíku. Vyrazit takto časně sice znamená připravit se na extrémně studený začátek výstupu, v tu dobu bylo něco kolem –30’C, zato ale nasbíráte drahocenný čas, neboť počasí se na vrcholu hory kolem poledne většinou začne kazit a je potřeba mít dostatečnou rezervu také na sestup. V ranních hodinách dorazila v doprovodu Tashiho Tenzinga na vrchol. „Přiznám se, že samotný vrchol jsem si nijak zvlášť neužila, byla jsem hodně unavená a tělo se pohybovalo spíš automaticky. Pocit radosti a štěstí z dosaženého vrcholu přišel až zpátky v základním táboře. Škoda jen, že většina kluků z naší výpravy to postupně vzdala na nižších stanovištích.“

Pocit únavy doprovází horolezce vlastně nepřetržitě. „Tělo v tak extrémních podmínkách, jaké jsou v Himalájích, není schopno regenerovat. Člověk vlastně jen přežívá a funguje ‘na dluh‘. Hlavní je, vyhnout se dehydrataci, což je – vzhledem k tomu, že nemáte pocit žízně nebo hladu – někdy obtížné,“ popisuje jedno z úskalí Klára Poláčková a pokračuje: „Každý den je potřeba do sebe dostat alespoň 5 litrů vody a jiných tekutin, což je základní předpoklad, jak předejít vysokohorské nemoci. Boj s nadmořskou výškou je pak kapitola sama pro sebe. “

Nepokojný Nepál
Vedle hor byl pro Kláru Poláčkovou zážitkem i samotný Nepál. V době, kdy sem její výprava dorazila, totiž právě zuřily politické nepokoje. „Hlavní město Nepálu – Káthmándú – jsme tak zažili jako mrtvé město plné vojáků, všude platil zákaz vycházení,“ popisuje atmosféru po příjezdu do Nepálu Klára Poláčková: „Politická situace nám zkomplikovala i cestu do hor, naštěstí jsme nakonec dostali helikoptéru a v pořádku se dostali na tibetskou hranici, odkud jsme pak pokračovali k samotné Cho Oyu. Po návratu už vše bylo ve starých kolejích, takže jsem nakonec Káthmándú viděla i jako rušné hlavní město plné příjemného nepořádku,“ dodává Klára Poláčková.

Úspěch Kláry Poláčkové a s ním i úspěch českého horolezectví je o to větší, že žen je dodnes v expedicích na osmitisícovky jako šafránu. To dokládají i její vlastní slova : „Například v základním táboře, který je vlastně takovou velkou mezinárodní vesničkou, bylo asi deset dalších výprav, ale potkala jsem pouze dvě ženy.“ A co je dalším cílem mladé sympatické horolezkyně? Klára Poláčková se netají tím, že by chtěla brzy pokusit i metu nejvyšší, slavný Mount Everest. Držíme palce a přejeme hodně sil.