Tisk a média

Tisk

Poprvé jsem na ten kopec lezla s legendárním novozélandským horolezcem Edmundem Hillarym a jeho šerpou Nepálcem Tenzingem Norgayem. Bylo mi patnáct a já pilovala „průběhové perfektum“ na textu učebnice angličtiny pro jazykové školy – lekce 21: The Men of Everest. „Od začátku tohoto století mountaineers have been trying to climb… (se horolezci pokoušeli a stále pokoušejí vylézt…)“. Článek pak gradoval samozřejmě opět „perfektně“ a navíc autenticky ústy Tenzinga: „We have been climbing for four hours…“ To už jsem se asi potila, ale nakonec přišla úleva: „And then – a pak, we stepped up – vystoupili jsme nahoru. The dream came true – sen se splnil.“

Vypadalo to tak jednoduše. Chlapi si potřásli rukama, objali se, poplácali se po zádech a i když měli kyslík, byli téměř bez dechu. Bylo krásně slunečno – 11:30 dopoledne, od Tibetu lehce foukalo a na Tenzingově cepínu se zatřepetala řada vlajek – Spojených národů, britská, nepálská a indická. Tenzingova tabulka čokolády zahrabaná ve sněhu spolu s balíčkem sucharů a hrstí cukrátek, i Hillaryho malý krucifix – to vše byly symbolické dary bohům, kteří podle víry všech zbožných buddhistů mají své sídlo na vznešeném vrcholu Everestu. Závěrem jen připomenu, že vše se událo v květnu 1953 a já ten článek hltala o celých čtyřicet let později – takové moje malé jubilejní zavzpomínání.

Ale zpátky do reality – dneska mám taky svůj sen a koncem května (nejlépe 29.) roku 2007 bych i já ráda vyslovila to kouzelné, jinými šťastlivci již tolikrát zopakované: „The dream came true“. Bohové hory mi snad budou nakloněni, čokoládu mám…

Celou akci s aktuálním názvem Expedice Tissot Everest 2007 jsme naplánovali spolu s Tashi Tenzingem v květnu 2006 v Himálaji, po úspěšném zdolání osmitisícové Cho Oyu (8.201m). Oslavovali jsme, jak jinak, a cíle pro příště jsme si samozřejmě stanovili v duchu odkazu legendárního šerpy Tenzinga Norgaye, Tashiho dědečka. Nedůvěřivý majitel jedné malebné vinárny v Ústí dokonce vsadil zdobné tetování na zadnici oproti mému výstupu na Mount Everest; a byla tu další motivace jako řemen. Jednou, když jsem se málem pozvracela po vysilujícím tréninku na veslovacím trenažeru v mém oblíbeném fitku, mě uklidňovala myšlenka na jeho k é r k u. Mimochodem – jak moc ušlechtile motivující myšlenky mají asi skutečně špičkoví sportovci v posilce…

Vedoucí oné legendární výpravy plukovník John Hunt ve své knize Výstup na Everest říká: „I jiní budou hledat své Everesty, podníceni touto událostí, jako jsme my byli inspirováni jinými před námi. Nadšení pro dobrodružství dříme v každé lidské duši.“ Ten Angličan měl sakra pravdu – uvnitř to dříme, ale když se nadšení probudí, věci se dávají do pohybu. Je to zápřah, další zaměstnání. Fór je ale v tom, že objem tohoto pracovního úvazku jaksi samovolně narůstá. Tři věci pořeším a další čtyři se objeví – i zde fungují Murphyho zákonitosti. Uklidňuje mě jen zkušenost z regulérního zaměstnání – existuje deadline (7.4.2007), pro mě den odletu do Kathmandu, kdy bude hotovo. Prostě bude. Já budu taky hotová – vlastně, připravená. Použiji-li předchozí příměr: dnes zvedám tři činky, zítra mě čekají čtyři, fyzička je základ.

Loňská Cho Oyu mi dala malou lekci. Mám větší respekt. Tehdy jsem se trochu zhoupla ve stěně na cestě do 2. tábora a sil fakt nebylo nazbyt. Tréninkové dávky jsem v rámci letošní přípravy zvýšila, mnohem víc posiluji a snad tedy akumuluji potřebnou energii. Osobní trenér je sice luxus, ale já ho mám, dokonce celou partu osobních trenérů. Ti obvykle honí klasické klienty z movitějších kruhů po tělocvičně, různě je motivují a kontrolují, a když tep vyleze nad 150 nebo se dokonce objeví krůpěje potu, jsou všichni happy. Mě honit nemusí, rádi poradí a když se mi z práce podaří utéct o chvíli dřív, přiberou mě obvykle do party. To si pak máknu na jejich vlastním tréninku – jo, i osobní trenér musí na fyzičce pracovat. Jsou to ale masochisti. S potěšením mi počítají: „…, čtyřicet devět, padesát! A znova!!“. „Ha-ha“, takhle je rozveselí třeba obyčejné sklapovačky nebo kliky. Překonávám průběžně své osobní rekordy, ale na ty mužské profíky prostě nemám – vždyť si mě představte proti bývalému dorosteneckému mistru Velké Británie v kickboxu… Symbolicky nakopávám všechny nicotný maily a telefony a rozdávám rány pěstí nevyřešeným problémům. Můj sparing samozřejmě neví, proč ho tak likviduji, on je rozhodně galantnější.

Po takovéto „relaxaci“ jsem spolehlivě k.o., zato silně pozitivní a opět O.K. S okázalou anglickou zdvořilostí tedy pohovořím o štědrých sponzorech a lehkém dolaďování některých drobných detailů projektu Tissot Everest. Pitný režim je základ, takže na závěr jedno pivko a jelikož se blíží 11pm a pohasínají reflektory atletického stadionu, jde se bydlet. Takových nebo spíš podobných večerů mám šest do týdne. Rána jsou relativně v klídku – třicetiminutový běh do práce mě obvykle probudí. Funguje to spolehlivě a argumentem špatného počasí se zaštiťuje pouze špatně oblečený sportovec – to mě taky moji milí kamarádi naučili („Dancing in The London Rain …“).

Hecování, změna, zvyšování zátěžových dávek. To je asi tak základní abeceda platná pro tartanový ovál, tělocvičnu, posilovnu či bazén. Svůj oblíbený tenis stíhám jen občas, soutěživý veslovací trenažér testuji průběžně a švihadlo zase testuje mě – tu hloupou šňůru fakt nemusím ...

Nenormální týden plyne normálně dál a je tu den sedmý – den odpočinku, jde se nakupovat. Londýnský „Sale“ vrcholí, takže můj nový klobouk s obrovskou mašlí pro příští dostihovou sezónu je fakt bargain – kauf – prostě „paráda jak sviňa“, jak to ohodnotila moje mladší sestra! Občas se mi podaří zařadit i kulturní vložku – divadlo, kino, balet či operu – propříště samozřejmě ve stylovém anglickém klobouku. Sem tam se dám do kůže a povozím svůj žlutý chopper, jinak vše stíhám v kultovním Mini Cooperu Mr. Beana. Docela honička, ale i můj současný zaměstnavatel na britském Ministerstvu zdravotnictví již ví, že jako konzultant v oblasti komunikace a PR letos v březnu v Londýně končím. Po loňské úspěšné expedici na Tyrkysovou bohyni (Cho Oyu, 8.201m) se vracím na místo činu, do Himálají. S kamarádem Tashi Tenzingem se pokusíme zdolat horu nejvyšší – Mount Everest, v nepálštině Sagarmatha (Vládce nebes), v tibetštině Chomolungma (Bohyně Matka Země). Ať ji nazýváme jakkoli, vždy se jedná o oněch magických 8.848 metrů n.m. – 29.029 stop.

Tak mi, prosím, držte všichni pěsti, abych mohla shlédnout z toho posvátného vrcholu do závratných hloubek dolin a úvalů Nepálu na jihu a Tibetu na severu. Rozdělit se s Vámi o tento zážitek určitě nezapomenu, ale je to loterie – stejně jako s tím tetováním! Možná si koleduji o kérku, ale v duchu citátu z knihy plukovníka Hunta jsem si s v ů j Everest našla!