Tisk a média

Tisk

Klára Poláčková pracuje jako konzultantka v Londýně, ale jakmile čas a peníze dovolí, vyráží do hor. Letos jako druhá Češka v historii zdolala himálajskou osmitisícovku Cho Oyu, technicky náročnou horu s poetickým jménem Tyrkysová bohyně.

Cítíte v horách strach?
Ano, když jdu do vysokých hor, musím počítat se spoustou proměnlivých vlivů, počasím počínaje a schopnostmi lidí v týmu konče. Vždycky se může něco přihodit a nezřídka dojde na psychicky náročné situace.

A umíte se na takové věci dopředu připravit?
Vím, že si musím vždycky zachovat chladnou hlavu a nejít do hor s tím, že za každou cenu musím zdolat vrchol. Když se to povede, je to skvělé, a když ne, tak taky. Já pobyt v horách prožívám celkově, pro mě je cíl už sama cesta a vrchol je jen krásná odměna.

Jakého jste na expedici Cho Oyu dosáhli převýšení?
Základní tábor, kterému se říká ABC podle zkratky Advanced Base Camp, leží ve výšce 5700 metrů, vrchol Cho Oyu má 8201 metrů. Tábor ABC se nám stal náhradním domovem asi na měsíc. Byla tam zajímavá směsice národností, hned vedle nás stanovali Korejci, Němci, Italové, asi deset mezinárodních skupin. Já byla v týmu se samými Angličany.

Kde jste se dali dohromady?
Dopředu jsme se neznali. Seznámili jsme se přes anglický lezecký klub a měli jsme velkou kliku, protože se sešla výborná parta lidí, kteří už měli zkušenosti s lezením v takhle vysokých horách, všichni byli maximálně vstřícní a pomáhali si. Naším horským vůdcem byl Tashi Tenzing, pravnuk Tenzinga Norgaye, který jako první vylezl s Edmundem Hillarym na Mount Everest.

Dostali jste se do základního kempu bez problémů, když v dubnu zuřily v Nepálu občanské nepokoje?
Cesta z nepálského hlavního města Káthmándú nám trvala týden. Zrovna když jsme dorazili do Nepálu, byl zatčen vicepremiér i vůdce opozice a všude vládl chaos. Platil zákaz vycházení a my jsme na hranice Tibetu a Nepálu museli odletět vrtulníkem. Tam už byl klid. Pokračovali jsme do čínského základního tábora, kde jsme vyložili všechno z auta, a pokračovali po svých. Roztřídili jsme věci a potraviny, naložili náklad na jaky a zbytek na záda do batohů.

Kolik kilo nosíte obvykle na zádech?
Tak patnáct až dvacet.

A chlapi?
Stejně.

V horách se na rozdíly mezi ženami a muži nehraje?
Vůbec. Byla jsem v naší partě jediná ženská a za celou dobu jsem v ostatních týmech potkala dvě holky, jinak tam byli samí muži.

Žádné výhody jste tedy jako žena neměla?
Spíš naopak, ze začátku na mě kolegové koukali trochu nedůvěřivě a čekali, jak to ta princezna na horách zvládne. Po pár dnech, kdy jsme společně lezli, jedli a spali, pochopili, že to přežiju, že nosím svůj batoh a nekňourám. Myslím, že byli nakonec rádi, že s sebou mají ženskou, dokonce se kvůli mně občas i umyli a oholili! Dá se říct, že jsem na ně měla dobrý vliv.

Jak jste se myli?
V základním táboře byla k dispozici improvizovaná sprcha, plátěný stan, kde se člověk mohl opláchnout kbelíkem naplněným ohřátou vodou z rozmrzlého sněhu. Tenhle luxus jsem si dopřála dvakrát.

Čistila jste si zuby?
Já jo. Máma je zubařka a takhle jsem naučená. Nesla jsem si s sebou do osmi tisíc malinký kartáček a malou pastu, chlapi na mě koukali, že jsem se zbláznila. Dělala jsem si z nich legraci, že jsem make-up nechala doma, ale zubní kartáček že si tvrdošíjně ponesu až nahoru.

Co - kromě minipasty a kartáčku - nosíte vždycky v batohu?
Záložní bundu, záložní rukavice a čepici, brýle, opalovací krém. Ten je hodně důležitý, viděla jsem tam odstrašující případ, jak to vypadá, když se člověk zapomene namazat, kluk z jiného týmu měl na krku popáleniny třetího stupně.

Stan a spacák si nenesete?
Vynášky se dělají na etapy, cestu nahoru si několikrát zopáknete a obsah batohu se podle toho mění. Nejprve si postavíte stan, obstaráte si místo a bombu na vaření, necháte nahoře část jídla a jdete zpátky dolů pro další věci. Třeba do prvního tábora ve výšce 6425 metrů jsem šla třikrát, a přestože se říká, že to jde pokaždé snáz, mně to připadalo spíš horší a horší. Hrabali jsme se tam po úmorné cestě mezi padajícími kameny.

Je pravda, že ženy snášejí lépe než muži řídký vzduch a změny nadmořské výšky?
To ne, s nadmořskou výškou se každý potýká individuálně, chlap nebo ženská, to máte jedno. Tentokrát jsem měla kliku, žádné problémy jsem neměla. Člověk by měl vypít čtyři až pět litrů tekutin denně, nastoupat celkové převýšení kolem pěti set, maximálně sedmi set metrů. Jinak si koleduje o vysokohorskou nemoc.

Měla jste během cesty nějaké fyzické potíže?
Musím to zaklepat, neměla. Loni jsem v Argentině vylezla na sedmitisícovku Aconcaguu, nejvyšší horu Jižní Ameriky. Přivezla jsem si z ní lehce omrzlé prsty, měsíc trvalo, než se mi do nich vrátil cit. Tentokrát jsem žádné následky neřešila, kromě bolavých mezižeberních svalů, které jsem si namohla vysokohorským kašlem.

Co to je?
Noční můra všech horolezců. Kašel, kterého se za žádnou cenu nemůžete zbavit. Může se stát, že si tím intenzivním chrchláním zlomíte žebra. Naštěstí jsem si jen namohla svaly, ale i tak to bylo nepříjemné.

Zažila jste na expedici nějakou krizovou situaci?
Ta se dostavila několikrát. Měla jsem trochu problémy v posledních úsecích trasy, kde se leze po kolmé ledové stěně, na které jsou natahaná fixní lana. Tam jsem si párkrát sáhla na dno. Byla jsem maximálně vyčerpaná a bolel mě každý krok, ale to nejdůležitější je hlava. Psychika a vůle jsou rozhodující.

Jak vypadal den, kdy jste se pokusili vystoupat na vrchol?
Kolem šesté večer jsme dorazili do třetího nejvyššího tábora, nahrabali si sníh a přinutili se začít vařit vodu na čaj a nějaké jídlo. Kolem sedmé padl soumrak a začala děsná kosa, v noci bylo minus třicet. Do půlnoci jsme proto byli ve stanu a snažili se odpočívat. Pak jsme vstali a začali se oblékat a připravovat na další cestu. Všechno jde děsně pomalu. Pro představu - zavázat si jednu botu vám zabere půl hodiny. Ve dvě hodiny ráno jsme vyráželi, a dokud nezačalo svítat, pokračovali jsme s čelovkou na čepici.

Leze se po dvou?
Jak kdo chce. Někteří horolezci jsou solitéři, ale já myslím, že lézt ve dvojici je lepší. Ve dvou jste parťáci, můžete se hlídat a pomáhat si.

Co jste během výšlapu jedli?
V základním kempu jsme měli šikovného nepálského kuchaře, který nám vařil teplé jídlo ráno i večer, různé polévky nebo fantastický domácí chleba. Řeknu vám, lepší jsem nikdy nejedla. Ve vyšších táborech jsme si rozehřívali předvařenou rýži, zamíchali do toho polévku a bylo to. Ale tam už jsme jedli spíš z donucení, v řídkém vzduchu nemáte hlad a chuť k jídlu. Několikrát jsme se vraceli do základního tábora najíst se a pořádně se vyspat. Nad hranicí šesti tisíc metrů se už moc nevyspíte.

Jak to?
To dělá ta nadmořská výška. Nemůžete usnout nebo spíte trhaně a moc si neodpočinete. Všechno hrozně vyčerpává, u každého kroku jsme funěli jako lokomotiva a pohybovali se zpomaleně.

Dá se to k něčemu přirovnat?
Možná k litru vodky...

Takže to, že stanete na vrcholu, je vám v tu chvíli vlastně jedno?
No, je pravda, že jsem si ten pocit pořádně uvědomila až dole. Radost jsem samozřejmě měla, ale zároveň jsem věděla, že ještě není vyhráno, že mě ještě čeká stejně náročná cesta dolů. Expedice končí až sestupem do základního kempu.

Říkala jste, že vystoupat na vrchol je jen bonus za všechnu tu dřinu, přesto, co jste ve výšce 8201 metrů prožívala?
Měli jsme krásné počasí, když jsme se blížili k vrcholu, bylo jasno. Když jsme kolem sebe viděli ten zasněžený horský masiv, psychicky nás to ohromně nakoplo. Po sedmi a půl hodinách jsme se s Tashi Tenzingem doškrábali na vrchol, půl hodinky jsme tam úplně o samotě seděli, udělali pár fotek, vytáhla jsem svoji putovní kapesní vlajku a dívala se na sousedící Mount Everest. Ten den se na vrchol dostalo celkem deset lidí. Jenže při sestupu se zatáhlo, začal foukat vítr a hustě sněžilo. V sedmi a půl tisících jsme si udělali krátkou pauzu. A v tu chvíli jsme zažili hroznou věc: nad námi se zřítil člen německé výpravy. Viděli jsme ho, jak letí do čtyři sta metrů hlubokého žlebu. Bohužel, tím to pro něj končilo. To jsou situace, při kterých si člověk uvědomí, že hory sice hodně dávají, ale někdy také berou.

Co na to vaši rodiče?
To víte, že se bojí. Sami chodí po horách, ale klasické horolezectví nedělají. Snažila jsem se jim pravidelně hlásit přes satelitní telefon, že jsem živá a zdravá, že nemám omrzlé prstíky...

A váš přítel?
No, to se zeptejte jeho. On je motorkář, radši než hory má jih, sluníčko a moře. Ale nedávno mě zlomil k tomu, abych se přesunula ze zadního sedadla za řídítka vlastní motorky. Přišla jsem motorkám na chuť.

Myslíte, že budete lézt dál, až budete mít rodinu?
To jo, ale určitě budu obezřetnější a budu si dávat větší pozor. Asi bych už nelezla na osmitisícovky. Na druhou stranu, klidně mě může porazit auto na ulici. To neovlivním.

Jak vypadá trénink před výstupem na osmitisícovku?
Sportuju průběžně celý rok, na expedici jsem se začala intenzivně připravovat asi půl roku předem. Běhala jsem ráno do práce, posilovala, dělala vytrvalostní sporty. O víkendu jsem si naložila batoh kanystry s vodou a chodila s dvacetikilovou zátěží, aby si ramena a záda zvykla.

Kam se chystáte teď?
Zpátky do Londýna. Chvíli budu pracovat a pomaloučku se začnu připravovat na další expedici. Zatím o tom nechci moc mluvit, musím napřed přesvědčit rodinu. Ale nejspíš to bude zase Himálaj, jak k němu jednou přičichnete, musíte se vrátit.

Dokážete říct jednou větou, co pro vás znamenají hory?
Krásný únik do úplně jiného světa, kde si vyčistím hlavu a začnu přemýšlet, co je a co není v životě důležité.

Způsobují hory závislost?
A jakou. Je to čím dál tím horší! Přiletěla jsem teprve před týdnem, a už se mi stýská.

• 6. září 1978 v Praze
• vystudovala Angloamerican College, obor business administration
• dva a půl roku žije a pracuje v Londýně jako konzultantka public relations
• odmalička sportovala - gymnastika, tenis, lyže - dnes kromě horolezectví holduje jízdě na motorce. Kromě evropských vrcholů ve Francii, Itálii či Švýcarsku zdolala argentinskou Aconcaguu (6962m) a Cho Oyu v Himálaji (8201 m)

Napsala: MARIE FRAJTOVÁ