Tisk a média

Tisk

Zbystřete pozornost - ženu, jako je Klára Poláčková, nepotkáte každý den. Mohla být úspěšnou tenistkou. Jenže se zamilovala do horských velikánů. V pražské pobočce anglické reklamní agentury Klára pracovala tak dobře, že ji povolali do londýnské centrály. Když Miss Poláčková dala po devíti letech reklamě vale, s přehledem vyhrála výběrové řízení, jež vypsalo britské ministerstvo pro ústavní záležitosti. Do práce pak v Londýně dojížděla a to na motocyklu, také na ministerstvo zdravotnictví Velké Británie! V Qeens Clubu k tomu stihla vyhrát tenisový turnaj. Pořádala ho hlavní anglická tenisová asociace.

I když je Londýn kosmopolitní město, neznám druhou Češku, která by pracovala hned na dvou britských ministerstvech. Jak se vám to podařilo?
V Londýně jsem začínala v reklamní agentuře. Nejprve jsem osm let pracovala v její pražské pobočce a nakonec jsem přesídlila do londýnské centrály. Po roce jsem si ale řekla, že už mám reklamy dost. Na britské ministerstvo, jež by se dalo z našeho pohledu přirovnat k ministerstvu vnitra, jsem se dostala po absolvování regulérního výběrového řízení. Jde o úřad, který se stará o konstitucionální záležitosti ve Velké Británii. Na starosti má právní systém v Anglii, například veškeré soudnictví. Zabývala jsem se tam interní komunikací, jež probíhala v rámci asi 30 000 zaměstnanců v celé Velké Británii.

Co bylo náplní vaší práce na dalším britském ministerstvu, a to zdravotnictví?
Tam jsem působila jako projekt-manažer. V Anglii žije řada menšin. Ne všechny jsou otevřené, a to přináší problémy s jejich zapojením do zdravotnického systému. V chudších oblastech, kde lidé nemají tak dobré vzdělání, případně nejsou schopni domluvit se anglicky, jsou v přístupech ke zdravotní péči poměrně obrovské rozdíly. Všude tam jsme se snažili ukázat, že zdravotní péče je přístupná všem.

Je běžné, že na britských ministerstvech pracují cizinci, anebo jste byla bílou vránou?
Musím říci, že jsem na těchto úřadech nepotkala nikoho, kdo by nebyl Angličan. Přiznávám, že na mě jako na bílou vránu trochu koukali.

Britové jsou dosti konzervativní. Našla jste si v Londýně přátele?
Chviličku to trvalo. Angličané otevření jsou, ale své soukromí si hlídají. Nestává se často, že by spolupracovníci spolu komunikovali třeba o víkendech. Kamarády jsem našla, ale na tenisových kurtech.

Jak dlouho jste v Londýně žila?
Skoro čtyři roky.

Měla jste blízko na tenisové kurty?
Kdepak, na ty jsem rovněž dojížděla. Můj přítel studoval v krásné oblasti Regent´s Park, trávil tam poměrně dost času s kolegy, já se k nim připojila a objevila tam tenisový klub, do něhož jsem zapadla.

Tak dobře, že jste tam vyhrála turnaj?!
Mým prvním sportem v životě nebylo horolezení, ale tenis. V dětství jsem snila, že vyhraji Wimbledon. V Londýně jsem se na něj šla alespoň podívat. Podařilo se mi ale vyhrát turnaj v Qeensu, který pořádala LTA, hlavní tenisová asociace v Anglii.

Blahopřeji! Je tenis dobrou průpravou pro horolezkyni, která se už po druhé chystá do Himálají?
Tenis je dobrá příprava obecně, ale jeho rytmus ve stylu „Start - stop“ asi nestačí. V poslední době jsem preferovala vytrvalost, což splňoval třeba desetikilometrový běh se zátěží.

V londýnském Hyde Parku?
Ne. Ráno jsem běhala do práce. Nebylo to v ideálním terénu, ale splnilo to účel.

Takže ty tam jsou časy, kdy jste se v Londýně dopravovala na ministerstvo na motocyklu?
Motocyklu jsem propadla, protože motorkářem je můj přítel. V jednu chvíli mě už omrzelo sedět na zadním sedadle. Začala jsem motorku sama řídit. Stalo se to pro mě příjemným relaxem.

Učíte naopak přítele zlézat hory?
Přítel se do hor rád podívá. Vytáhla jsem ho párkrát na velkou túru do Wallesu a Skotska. Ale podezřívám ho, že do hor chodí jen kvůli mně.

Nevymlouval vám výstup na Mount Everest? Vedle toho, že je to splnění snu každého horolezce, obnáší i riziko...
Tohle moc neřešíme. Jeden druhému nebráníme v tom, co kdo chce dělat.

Na jak dlouho se do Himálají vydáváte?
Ve čtvrtek 29. března odlétám, předpokládaný návrat je stanoven na začátek června.

Dáváte Anglii kvůli Everestu definitivní sbohem?
Ano. Byla to fajn zkušenost, ale už se mi stýskalo po Česku.

Na Everest se vydáváte s vnukem legendárního šerpy Tenzinga. Jak jste se spolu seznámili?
V Anglii jsem potkala partičku lidí, kteří se rozhodli zdolat horu Cho Oyu. Vůdcem této výpravy byl právě vnuk prvního pokořitele Everestu. Já se s Angličany na Cho Oyu vydala a na konec jsem shodou náhod vytvořila pár právě s Tashim Tenzingem. Spolupracovali jsme spolu „na jednom laně“ skoro měsíc.

Tashi je mezi šerpy elita. Pomohl mu děda, který s Hillarym v roce 1953 poprvé vystoupil na vrchol nejvyšší hory světa, hodně ve startu do života?
Určitě. Ale Tashi je první rodiny Tenzingů, kdo se ve stopách dědy vydal. Pravdou je, že jistý čas se lezení věnovala i Tashiho maminka, nejstarší dcera Tenzinga Norgaye.

Když lezete, povídáte si s Tashim i o něčem jiném, než o tom, co musíte nezbytně udělat?
Pokud to já udýchám, tak ano. Hlavně večery jsou v Himálajích dlouhé. A také hodiny, kdy se čeká na počasí a vaří se čaje. Pak si povídáme o jeho dědovi a o filozofii lezení.

Při cestě na Everest vás čeká jiná strava. Jak jste na to připravila organizmus? Držela jste dietu?
Naopak, já teď mám krásné období, které by mi spousta žen závidělo – musím pár kilogramů nabrat. Když jsem lezla na Cho Oyu, ztratila jsem sedm kilo. Teď to vypadá, že by mohlo jít dolů až deset kilogramů. Musím se připravit, aby bylo z čeho brát. Svíčková s knedlíky je pro to úplně ideální.

Přistanete v Káthamdú. Co vás čeká dál?
V Káthamdú strávím jen den. Zkontroluji, zda se mnou přiletěla všechna zavazadla. Pak s Tashim poletíme do Lhasy, která se nalézá v nadmořské výšce 3 500 metrů. Tam už začíná aklimatizace, i když hodně příjemně. Ve Lhase jsem ještě nebyla, takže se na ní těším. Z Lhasy pokračujeme terénním vozem přes Tibet do základního tábora. Tam po další aklimatizaci naložíme náklad na karavanu jaků a tři až čtyři dny půjdeme do předsunutého základního tábora na Everestu.

Kolik a co s sebou vezete?
Toho je spousta! Veškeré jídlo na dva měsíce, kompletní výbavu, včetně výškových stanů a výstroje. Seznam jsme dávali dohromady půl roku. Nepřeju to nikomu. Na kolik peněz takový výlet přijde? Jenom cena povolení k zlezení Everestu se pohybuje kolem 50 000 dolarů pro skupinu šesti lidí. K tomu je nutné připočíst náklady další, ale ty už jsou hodně individuální. Jde o to, jaký kdo komfort potřebuje a vyžaduje, jak kdo bude v Himálajích pobývat dlouho. Co se stravy týče, tu má na starosti Tashi Tenzing. Oba se přikláníme k tomu, že pokud to půjde, tak dáme přednost čerstvé a pestré stravě – budeme jíst zeleninu, do základního tábora si vezeme vajíčka, posledně jsme si dokonce pekli chleba!

A pak, když míříte k vrcholu?
Musíme hodně pít a doplňovat cukry. Jde o to, dostat do těla každý den pět litrů tekutin. Člověk je tam do sebe doslova tlačí. Se stoupající nadmořskou výškou chuť k jídlu klesá. Energie ubývá, doplňuje se těžko.

Když stoupá na nejvyšší horu světa žena, je to jiné, než když jde o horolezce?
Myslím, že v tom moc rozdílů není. Naopak jsem slyšela řadu názorů od chlapů, že žena v mezní situaci vydrží mnohem víc než muž. Ale alfou i omegou a současně největší neznámou je nahoře počasí. Takže držte palce, ať se nejvyšší hora světa nad námi ustrne a pustí nás k sobě až na vrchol!

• narozena roku 1978 v Praze
• nejprve se závodně věnovala tenisu, poté ji zaujalo horozlezectví
• titul bakaláře získala na pražské Anglo-American College
• po osmi letech v pražské pobočce firmy Euro RSCG Wolrdwide nastoupila do její londýnské centrály
• v Anglii posléze pracovala na britském ministerstvu pro ústavní záležitosti a nakonec na Ministerstvu zdravotnictví Velké Británie • v Londýně vyhrála tenisový LTA turnaj v prestižním Queens Club
• vystoupila na jihoamerickou Aconcaquu (6 962 metrů)

Zpět na seznam